Mistr Pinsel
V polovině 40. let 18. století do městečka Bučač, které se nachází mezi pahorky v údolí řeky Strypa, přijíždí s architektem Bernardem Meretynem málo známý řezbář Jan Jiří Pinsel. V zavazadlech měl spoustu soustružnických nožů, pil, hoblíků a papírů se skicami. Avšak v Bučači stál před zvláštním úkolem – řídit stavbu nové radnice a vytvořit pro ni novou kartuš se znakem Pilava, konzole pod galeriemi a alegorické sochy z bílého kamene na atiku. Podle záměru Bernarda Meretyna, nová stavba měla oslavovat dobu kanivského starosty, jednoho z nejbohatších magnátů a mecenášů Republiky obou národů, Mikołaje Potockého.
Vytesané kamenné figury bučacké radnice, které metaforicky zobrazovaly dvanáct Héraklových hrdinských činů, přinesly úspěch mladému mistrovi. Díky svému mimořádnému uměleckému vnímání sochař začíná získávat další objednávky. Vytváří sochy pro svatyně v Bučači, Monastyryskach, Horodence, Hodovyce, Marijampolu, Lvově, Rukomyšlu, Budanově. Během pobytu v Bučači a práce v soukromé dílně se Pinselovi podařilo dát do každého svého díla sílu a lehkost, temperament a napětí, dramaturgii a perspektivu smyslů – přesvědčivé chápání lidské duše.
Sféra nápadů sochaře především rostla z námětů Písma svatého a vlastní životní zkušeností. Tak vznikly svatí Tobijáš, Vincenc, Felix s dítětem, Josef, archanděl Gabriel a jiné.
Pří získávání objednávek během celé své tvůrčí činnosti musel Pinsel neustále odolávat konkurenci ze strany mistrů z cechu řezbářů, a byli to Thomas Hutter, Kindrat Kutschenreiter, Jakiv Markvart, Jozef Leblas, Chrystian Seyner, Antoni Osiński, Sebastian Fesinger a Jan Gertner.
Pinsel vytvořil kolem sebe kruh bratrů, kteří po smrti mistra pokračovali v uměleckém stylu jeho sochařství: Matvij Polejovský, Mychajlo Filevyč, Ivan Obrocký, Anton Štýľ a Francisk Olenský.
Pak jeho umělecká díla téměř půl století očekávala náležitou pozornost. Аž v meziválečném období začínají vědy o umění vnímat sochařský odkaz Pinsla, a pokračují v tom i ted’. K badatelům tvorby Mistra patří především Adam Bochnak, Tadeusz Mańkowski, Zbigniew Hornung, Mieczysław Gębarowicz, Boris Voznický, Jan Ostrowski, Dmytro Krvavyč, Volodymyr Vůjcyk a jiní.
V důsledku toho, že se na naši zemi ve 2. polovině 20. století památkami sakrálních staveb opovrhovalo, velké množství Pinselových soch částečně nebo úplně zmizely. Rovněž byla bohužel ztracena unikátní jednota kompozice díl v různých městech, ale zároveň, díky Borisovi Voznickému, skulptury získaly nový status – staly se souborem odkazu Pinsla. Od šedesátých let 20. století Boris Voznický shromáždil v Galerii umění ve Lvově většinu Mistrových skulptur, vytesaných ze dřeva; ostatní jsou v Olesku, Ivano-Frankovsku, Ternopilu a Kolomyji. Nyní jsou na Bučacké radnici sotva viditelné skulpturní pozůstatky, které ovívá vítr a pálí slunce – kdysi to byla slavná vizitka velikého mistra.
Po mnoha výstavách a publikacích se dá tvrdit, že tvorba Jana Jiřího Pinsla není pouze předmětem vědeckého poznání a populárního zájmu o minulost, ale je také neomezenou potravou pro lidskou duši a lidský duch. Interpretace jeho děl sahá byzantských hloubek, proniká skrz krajku vysokého Quattrocento, manevruje v nádheře německého baroka, noří se do odkazu neméně intrikujíjcího mistra Martina Brauna a vynořuje se v dramaturgii divadelních her 18. století. Je třeba také pamatovat, že sochy nebyly tvořené jako předmět muzejní expozice, ale byly účinkujícími postavami architektonického a prostorového jazyka chrámů, paláců a světských staveb.
Pinselové skulptury předávají neobyčejnou sílu, odráží energii vyšší Božské přírody, značně ovlivňují lidské vlastnosti a pocity. Jeho díla jsou paradoxní kombinací extrémů – vnitřního klidu a dynamičnosti neodvratného. Mistru z Bučače se podařilo odhalit kulturnou podstatu skutečnosti, jejíž smysl je skrytý i v hloubi kontrastů naší doby.