Místa
Italský region Toskánsko je domovem dvou významných sochařů, Michelangelo Buonarroti a Lorenzo Bernini. Oba mistři dostali podporu a možnost se kreativně vyjádřit. Hodně cestovali po celé zemi a hledali pomocníky, studenty, materiály, nástroje a také přijímali objednávky. Jejich díla se staly organickou částí italského kulturního klimatu. Jsou to sochy, které předávají smyslnost, citové napětí a náboženskou exaltaci.
Za účelem studování pronikavého umění Michelangela a Berniniho přijel na začátku 18. století do Itálie mladý sochař Matyáš Bernard Braun z Innsbrucku. Nedlouho poté objednali u něj skulpturu Zvěstování Panny Marie pro kostel Nejsvětější Trojice při špitálu v zámku Kuks v Česku. A pak, během 28 let práce v Praze, vytvořil Matyáš Braun neuvěřitelně velké množství kamenných soch. Zemřel na tuberkulózu ve skoro 54 let.
Mezi třemi sochaři – Michelangelo (1475-1564), Bernini (1598-1680), Braunem (1684-1738) – existuje dědičnost tvůrčí myšlenky. Jejich následovníkem se stál Jan Jiří Pinsel (narodil se v letech 1707-1720, zemřel v letech 1761-1762). Vlivným patronem mistra se stál Mikolaj Bazyli Potocki. V polovině 18. století tento cílevědomý mecenáš zamýšlí rekonstrukci dvou měst, Horodenky a Bučače, které se nacházely na důležitých obchodních cestách a v letech 1738-1739 byly zničené moskevskými vojsky.
Na konci roku 1745 pozval Potocki k navrhování kostela Neposkvrněného početí Panny Marie s klášterem theatinů v Horodence architekta Bernarda Meretyna, který už pracoval na vybudování katedrály svatého Jiří ve Lvově. Stavění chrámu v Horodence bylo dokončené v roce 1754. Chrám byl postaven v jihozápadní části středu města. Na severní straně hraničilo území kláštera se starým hradem 17. století. Dvouvěžový barokní kostel se stál prostorovou dominantou města. Architektonické řešení hlavní fasády má společné rysy s kostelem svatého Jiří ve Lvově.
Do uskutečnění návrhových nápadů a výrobu skulpturních kompozicí zapojil Meretyn řezbáře Pinsla, čimž mu zajistil trvalé objednávky a dobré honoráře. Pro řeckokatolickou katedrálu ve Lvově vykoná místr monumentální skulpturní kompozici svatého Jirí a, pravdepodobně, svatých Leona a Atanáše; pro kostel otců misionářů v Horodence – 18 soch pro oltář a kamenný sloup s sochou Přečisté Panny Marie; v Bučači – dvě kamenné sochy svatého Jana Nepomuckého a Bohorodičky, 14 skulpturních kompozicí, které se stanou ozdobou podkroví, kamenné konzoly a majestátní kartuš radnice. Volodymyr Vujcyk při zkoumání tvůrčího odkazu Meretyna a Pinsla obrací pozornost na to, že je v barokní architektonice oltáře v Horodence neobvyklý element, skoro nereálný úkaz – zavěšené ve vzduchu hlavice beze sloupů, držící jenom na rukách puttů.
Z Bučače do Horodenky jel mistr Pinsel nejedenkrát kolem města Zlatý Potok, prohlížel starý zámek, zděný kostel a dřevěný chrám; pak bohatě zdobenou kamennou řezbou vjezdovou bránu Černelického zámku. V kostele dominikánských kněží v Zlatém Potoce stvoří dva přídělky. Nezapomněl ani na studium zkušeností kamenných řezbářů v Jazlovci, kteří vytvořili jedno z nejkrásnějších měst na východě Evropy. Cestou podél klikátého pobřeží Strypy odvážel Pinsel ke klášternímu kostelu v Rukomyši ztělesněnou v kámeni sochu Onufriusa Velkého. Během cesty si možná připomínal stejnojmenné dílo svého učitele Matyáše Brauna, umístěné v lese Betlém blízko zámku Kuks.
V Bučači se Pinsel aktivně stará o stavbu radnice, současně vyřezává kamenné skulpturní kompozice a dává tovaryšům rady ohledně plastického řešení architektonických detailů. Skulpturní scény zakládá nejen na hrdinské mytologii starověku, ale taky přidává vystihujicí tehdejší Ukrajinu postavy – nevolníka a kozaka, které umístí na obou volutách vedle erbovní kartuše. Možná že tyto postavy vytvářel pod vlivem série kamenných otroků Michelangela. Během těchto let vykonal antependia, carská vrata a diakonské dveře, alegorie Odvahy, Moudrosti, Víry a svatého Tobiáše pro oltáře kostela Pokrovu přesvaté Bohorodice. Na antependíích zobrazuje panorámy Bučače, chrámy a brány, čímž ukazuje úctu ke svému městu. V letech 1745-1760 se Bučač mění na rezidenci Mikołaje Potockého. Probíhá výstavba palácového komplexu, nového Trhového náměstí, baziliánského klášteru, kostela Pokrovu, kostela Zesnutí Panny Marie, pro přídělek kterého Pinsel taky vyřezává sochy svatého Františka Borgiáše a svatého Vincence z Pauly.
Stavba katedrály svatého Jiří ve Lvově trvala dlouho. Po smrti Bernarda Meretyna v roce 1759 řídil stavbou chrámu Martin Urbanik a ukončil ji v roce 1761. Poté Jan Pinsel, již na sklonku života, završil skulpturní kompozici svatého Jiří, kterou umístil na atiku katedrály.
Na začátku padesátých let 18. století získal mistr objednávku od Jana Kajetana Jabłonowskiho na řadu dřevěných soch pro klášterský kostel v Marijampole. V této době se město aktivně vyvíjelo: staví se nové bastionové pevnosti středoměsta, zámek, farní kostel a klášterní komplex otců kapucínů. Na cestě k Marijampolu projížděl Pinsel přes Monastyrys’ka, prohlížel kostel Zesnutí Přesvaté Bohorodice (pro něhož vytvoří v roce 1761 spolu s Antonem Štýlem šest soch), dva dřevěných kostely, prostorné trhové náměstí. Poté se dostane do Ústja Zeleného, kde se právě dokončovalastavba zděného kostela Nejsvětější Trojice. Jan Juliusz Ostrowski se domnívá, že během let 1754-1755 Pinsel mohl byt autorem dekorací chrámu v Ústí Zeleném.
V druhé polovině 18. století získává Pinsel pomocí Meretyna objednávku na hlavní oltář kostelu Všech svatých ve vesnici Hodovycja. Do jednotlivých děl zapojil své žáky, Matvije a Petra Polejovských. Při tvoření oltářní postavy Bohorodice si Pinsel pamatuje díla italského mistra Bernini, konkrétně Blahoslavenou Ludoviky Albertoni a Extázi svaté Terezy. Při tvoření postavy Samsona přehodnotil stejnojmennou skulpturní kompozici Stefana Maderna, kterouž mohl vidět v mládí během studijního pobytu v Římě. Zvláštní soustředění na lidské tělo, které Pinsel zobrazuje dramaticky odhaleně, vyvolává kritiku ze strany duchovenstva. A proto pokrývá odhalené části postav Izáka a Samsona nakliženými plátny, jako imitací drapérií. Opět vyráží z Bučače. Projíždí přes Pidhajci, kde vidí renesanční zámek, obranné opevnění města a brány, kostely, synagogu, pěkné náměstí Trh a radnici. Za pár desítek kilometrů se dostává do rodinného hnízda Seňavských, města Berežany. Tam ho ohromí nejen architektura, ale i skulpturní díla Henryka Horsta a Johanna Pfistera. Potom cestuje přes Narajiv a Svirž.
Ve Lvově se Pinsel pravděpodobně zastavoval u Meretyna, v domě na ulici Špitální (dnešní Teatrální). Pečlivě pozoroval díla Sebastiana Fesingera v kostele svatého Petra a Pavla při klášteře jezuitů, svatého Mikuláše z kláštera trinitářů v Halyčskému předměstí, v kostele Nejsvětější Trojice kolegia Trinitářů ve středu města. V roce 1757, spolu s Johannem Gertnerem, vytvořil Pinsel pro kostel Trinitářů architektonickou formu oltářů svatých Felixa z Valois a Jana z Mathy. Výzkumník Tadeusz Mańkowski předpokládal, že mistr Pinsel taky vytvořil postavy pro hlavní oltář kostela Nanebevzetí Panny Marie v Navariji. Tento chrám byl postaven podle projektu Meretyna, a na vytvoření hlavního oltáře se v roce 1755 mohl podílet Pinsel. V roce 1760 Martin Urbanik angažuje Pinsla k řezbě čtyř dřevěných soch pro hlavní oltář Kostela zasvěceného Božímu Tělu při dominikánskému klášteru ve Lvově. Jsou to postavy Jana Křtitele, svatého Dominika, Augustina a Mikuláše.
Pinsel byl člověkem činorodým a vzděláným. Hodně cestoval. Kultura tehdejšího každodenního života svědčí, že měl umět nejen německy, ale i polsky a ukrajinsky, možná taky česky a jidiš. Přitom v polovině 18. století se jeho životní a tvůrčí prostředí nevyznačovalo politickým klidem a stabilitou. Někdy snad myslel na to, aby opustil Bučač a přestěhoval se daleko na Západ. To se nestalo. On a jeho díla byly žádané. Prostor, příležitosti a kultura řezbářství odpovidaly jeho potřebám. Nebyl tady dočasným hostem. Mistr dál pracoval, realizoval novátorské nápady, tvořit historii druhé poloviny 18. století v skulpturních kompozicích, které mění fyzické tělo v hranicích božského, spojují úsilí ducha a smysl náboženství. Komunikoval s duchovenstvem a šlechtou, měšťany a sedláky. Chápal místní národní tradice a sváteční rituály.
Koncem roku 1760 vyjíždí Pinsel z Bučače naposledy. Teď se pustil k vykonávání dřevěných soch pro farní kostel v Budanově. Pomocí žáků vytváří svatých Jeronýma, Augustina, Řehoře, Ambrože a jiné.
Po staletích se jeho díla staly taky putovními. Z rodného místa je převezli do výstavních sálů a muzeových fondů. Avšak v čase se staly “namodlené” a těsně spjaté s místem svého narození. Jsou nosiče pamětí o chrámech, o lidech, které se o ně staraly a které se na ně obracely. A tak se stál Pinsel a jeho sochy organickou, vypovídající částí v složité kulturní mozaice tehdejší Polsko-litevské unie a dnešní Ukrajiny.
* Ілюстрації до статті взято з відкритих джерел.